4. kapitola - *Nemrtvá*

3. srpna 2014 v 19:44 | Miti |  *Nemrtvá*
Tak jsem zjistila, že byste chtěli jako nový článek něco o Miti, no...dnes nám kvůli bouřce (z který se asi zcvoknu) vypadl proud a teď už jen čekám, kdy vypadne znovu, takže se pokusím na zítřek něco sepsat. A další povídku? Tak to musím ještě něco vymyslet a myslet je nebezpečný, mohl by se mi zavařit můj miniaturní mozeček velikosti hrášku...XD
No, už nebudu zdrřžovat. Ať se líbí.
"Cože?" nechápala jsem a do očí mi vyhrkly slzy. Nechci opustit mámu a Joeiho, ne po tom, co se stalo Jaredovi. Matka by přišla už o své dvě děti, to nedopustím! A Joe? Tolik mu chybí brácha… "Já - já nemůžu zemřít, co má rodina?"

"Je to hraná smrt, vždyť už teď mrtvá jsi. A tvoje rodina? Smíří se s tím. Za několik let tu už nebudou a tobě bude stále šestnáct, zapomenou." řekl chápavě.

"Nesmíří, ne po tom, co se stalo tátovi a Jaredovi! Nemohu jim to udělat!" zařvala jsem na něj. Hlas mi přeskakoval. Nechci být na něj zlá, ale tohle nemohu. "Tvá rodina se s tím smířila?" zařvala jsem na něj, ale to jsem neměla dělat. Najednou se zadíval někam do lesa, ale ještě, než uhnul očima, viděla jsem mu v nich slzy.
"Nesmířila. Matka i otec plakali každý rok na mé narozeniny, na mém i bratrově hrobě. Můj o rok starší bratr si to dával za vinu a spáchal sebevraždu. Každý, kdo se přemění, musí svou rodinu opustit, to je zákon." řekl rozhodně, vstal a odešel někam do lesů.

"Matte! Matthew!" Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem mu ublížit. "Co jsem to provedla?" řekla jsem si pro sebe šla s brekem domů. Doma jsem hodila oblečení od zeminy, lehla si na postel a brečela do polštáře.

Uslyšela jsem kroky, mířící do mého pokoje a následné otevření dveří. To snad ne, nechci, aby mne teď někdo otravoval. Už jsem chtěla zařvat, ať zmizí, když v tom osoba promluvila.
"Jess, můžu k tobě?"
"Joe? Co ty tady děláš?" utřela jsem si oči od slz.

"Nemůžů usnout a ty jsi byla venku, s nějakým chlápkem. Kdo to byl? Šel z něj strach." no jo, bráška mně chrání. lehnul si ke mně do postele a rukou si podepřel hlavu, aby na mne dobře viděl.

"To byl Matt, kamarád. Povídali jsme si v parku a já mu ublížila." vzpomněla jsem si na Matthewovi skelné oči od slz a jak se je snažil zahnat zíráním do lesa. Znovu jsem se rozbrečela.
"Já vím."

"Víš?" nechápala jsem.

"Sledoval jsem vás." to ne, ví, že jsem upírka. To není dobré. " Jessie, nesmíš nás opustit!" objal mne.

"Jestli jsi vše slyšel, víš, že musím."

"Opravdu jsi upírka?"

"Psst! Mamka se to nesmí dozvědět. Ne, dokud něco nevymyslim." dala jsem si prst na pusu v mlčícím gestu.

"Víš, že mi nezapomeneme."

"Vím, Joe. Ale slib mi jedno. Pokusíte se o to."
"Proč nemůžeme být všichni upíři? Tím by se to vyřešilo. Byli bychom spolu." vymyslel.

"Takhle to nefunguje."

"Půjdeš ale k Mattovi, že jo? Nechoď k Danovi, prosím" nikdy jsem si nemyslela, že bráška už takhle uvažuje, kdy tolik dospěl?

"Jistěže půjdu k Mattovi. Poprosím ho, abych se s tebou mohla vídat, ale nikomu to neřekneš, ani mamce, rozumíš?" věřím, že to pro mě Matthew udělá.

"Jasně!" dali jsme si malíčkový slib. Joe si pohodlně lehl a usnul. Já se na něj jen dívala a ležela vedle něj. Jak dlouho? To nemám tušení.
"Au!" lekla jsem se, když mi něco málem spálilo prst na noze. Jistě, už je ráno a sluneční světlo se dostalo přes okno do mého pokoje. Částečně i na moji postel, Joemu to nevadilo, ale mně…
"Copak?" zeptal se rozespale bráška. Podíval se, jak se krčím ve stínu na polštáři. "aha. Nemáš hlad?" zasmál se.
"Ha - ha - ha. Mám, ale to si vyřeším až později." z legrace jsem na brášku vycenila tesáky. "Au. Na tohle si musím ještě zvyknout," zašišlala jsem. Jeden by nevěřil, jak je těžké mluvit s upířími tesáky.
"Hned jsem zpátky." řekl bráška a seběhl ze schodů pro mléko.
Najednou, mi zazvonil mobil, až jsem lehce nadskočila. Kristen.
"Haló?" zeptala jsem se.

"Jess? Tys mi nezavolala! Hledala jsem tě! Kam jsi zmizela?" křičela Kristen.
"Krist!" ha, konečně mně začala vnímat. "Kristen, omlouvám se. Byla jsem s Danielem u něj v pokoji." a pak už nevim. Vzpomněla jsem si smutně. Co mi to udělal? Kdybych nešla na ten pitomý večírek, nemusela bych opouštět svoji rodinu.

"Ach tak." řekla takovým tím - vím, co jste spolu dělali - hlasem.
"Ale no ták. Vážně?" na co nemyslí.

"Kristen, nechtěla bys dneska přijít?"
"No jasně! za dvě hoďky jsem u tebe."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chceš nový díl povídky *Nemrtvá*?

No jasně! 83.3% (15)
Jestli chceš... 0% (0)
Vykašli se na to! 16.7% (3)

Komentáře

1 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 4. srpna 2014 v 21:22 | Reagovat

Je úžasné, jaký krásný vztah spolu ti dva mají :)) Takový bráška by se mi hodil x3 Matta si asi moc nezískala, tím svým podrážděním, ale vsadím se, že Matt to vezme :D
Těším se na další kapči, hlavně na to, jak to vymyslí se svou rodinou *.*

2 Miti Miti | E-mail | Web | 4. srpna 2014 v 21:24 | Reagovat

[1]: Taky by se mi takový bráška líbil XD :D A jak to bude dál? Ještě sama nemám tušení :D

3 Nats Nats | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 0:40 | Reagovat

Moc hezky píšeš :) Povídka se mi líbí :) Má úžasného brášku :D A Matt vypadá jako fajn kluk a taky doufám že to Danovi nějak oplatí za to co jí udělal a ani ji nic neřekl :DD Těším se na další kapitolu :)

4 Miti Miti | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 7:54 | Reagovat

[3]: děkujů, jsem ráda, že se líbí :-) :D

5 placewhereshadowmeetsthelight placewhereshadowmeetsthelight | Web | 19. srpna 2014 v 13:02 | Reagovat

Tož to. Bráška je teda chytrý a ten slib jejich :-D .No zajímavé :-)

S pozdravem autor Free

6 Miti Miti | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 13:11 | Reagovat

[5]:  Tož, děkuju :-D takovýho brášku bych taky brala :3 bohužel zůstane jen v povídce... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama