Souhvězdí Havrana

1. dubna 2016 v 16:38 | Miti |  Jednorázovky
Ahoj, teď v hodinách fyziky probíráme souhvězdí, a tak, když moje skupina měla za úkol udělat prezentaci a legendu na jedno ze souvězdí (spolužák vybral Havrana), tak jsem se ujala legendy a jednu sepsala. Tady je. Upřímně řečeno, opravdu mě moc potěšilo a překvapilo, když mi většina třídy zatleskala, když jsem to dočetla, tak snad se bude líbit i vám :3


Jednoho dne, když malá dívenka Johanka jela trolejbusem do školy a zrovna se učila na test z fyziky, na okno vedle ní zaťukaly tenounké drápky. I otočila se za tím nenadálým zvukem a uviděla malého černého havránka. Snažil se dostat do trolejbusu kvůli vánici, jenž panovala venku. Hned za havránkem běžela kočka s chtivým hladovým pohledem.
Johanka pootevřela okno nad jejím sedadlem a vpustila havrana dovnitř, což způsobilo paniku jedné paní, z jejíž účesu si nový cestující udělal své hnízdo. Uvelebil se jí v blonďatém drdolu, z něhož pozoroval malou dívenku. Johanka se k němu otočila a zadívala se do jeho zkoumaných oči. Pozoroval ji s neskrývaným zájmem.
Z reproduktorů se ozvalo, že následující stanice je konečná, dívka si uvědomila, že přejela zastávku, kde měla vystoupit, aby stihla vyučování. Bleskurychle se zdvihla a vyběhla z trolejbusu. Běžela, jak nejrychleji mohla, aby školu stihla.
Když udýchaně překročila práh budovy, měla pocit, že její plíce zůstaly v trolejbusu. Po chvíli ale zpět popadla dech, jenže jí upoutalo něco - nebo spíš někdo-, kdo seděl na její šatní skříňce
Ten havran. Zkoumavě si Johanku prohlížel a nakláněl při tom hlavičku. Dívka přemýšlela, co se mu tak může honit hlavou, ale nepřišla na to.
V tu chvíli si uvědomila, že už má být na vyučování, jenž jí právě začalo. Přerušila tak oční kontakt se zvířetem a běžela do učebny se zvláštním pocitem, který jí naplňoval srdce zvláštní láskou. Nebyla to láska, jakou chovala ke své matce či otci, ani láska, jakou mezi sebou chovali milenci. Bylo to, jako by našla svojí část v něčem mimo její chápání nemilovala ho. Ona ho obdivovala. Ta jeho malá zkoumavá očka jako korálky a lesklé peří barvy turmalínu a ta nebojácnost, s níž vlétl do trolejbusu, ta dětská hravost, jenž z něj čišela, když se usídlil té paní v drdolu.
Když přišla z vyučování ke skříňce, byl tam. Opět na ni tak zkoumavě zahlížel a ona nevěděla proč. Proč tam je a proč si vybral zrovna ji. Ten havran ji děsil a fascinoval zároveň.
Po cestě domů šli spolu. Malý havránek letěl nad Johančinou hlavou, občas vzlétl někam do korun stromů, odkud dívku pozoroval a pak jí usedl na rameno. Ten den se z nich stali přátelé. Johanka měla i své kamarádky mezi lidmi, ale žádné nemohla nikdy říci to, co havránkovi. Rodiče o něm nesměli vědět a tak nechávala dívenka okno stále otevřené, kdyby chtěl její kamarád dovnitř.
Toto přátelství přetrvalo několik let, avšak jednoho dne, když spolu šli parkem po setmění, někdo - v té době již třináctiletou - Johanku napadl. Vysoká tmavá postava jí postupně začala svlékat oblečení a silným úderem ji složila k zemi. Ten muž ji chtěl znásilnit. Havran věděl, že se něco děje, a tak chtěl svoji kamarádku chránit. Přiletěl k muži a silně mu zabořil zobák do pravé paže, kterou držel Johanku. Muž zařval, ale rychle se otočil a silou odhodil malého havrana na strom. Johanka zakřičela, kousla muže, aby se vyprostila z jeho sevření a běžela ke svému příteli. Zlomil si o strom vaz. Zemřel. Dívka se ihned rozplakala. Seděla vedle havrana několik hodin, než ji našli její rodiče, kteří nechápali, co se to děje. Johanka jim vyprávěla, co se stalo, ale když chtěla ukázat na mrtvého havránka, nebyl tam. Dívka otevřela oči dokořán a začala po havranovi pátrat. Po celých těch letech, kdy byl všude havran s ní najednou zmizel? Vždyť ještě před pár hodinami leželo jeho bezvládné tělo vedle ní. Dívka se dala zase do pláče.

Po půl hodině Johanku něco zaujalo. Byla hluboká jasná noc, takže byly krásně vidět hvězdy. Dívka musela hodně mrkat, ale když pořádně zaostřila na hvězdy, které tam dříve nebyly, uviděla svého kamaráda. Havran ji neopustil, jen se přesunul na oblohu, aby na ni mohl dávat pozor i po sve smrti. Od té doby Johanka každý večer sedala na střechu jejich domu, vzhlížela k havránkovi a vyprávěla mu o tom, jaké to je tady na Zemi. Vždy vyprávění zakončila tím, že se ho zeptala, jak je na obloze, ale neodpovídal jí. Avšak ona stejně vždy před spaním doufala, že jí jednou odpoví.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jess Jess | 1. dubna 2016 v 17:04 | Reagovat

Bože, jak já nesnáším čtení před třídou :D Každopádně jsi sklidila velký úspěch! :3 Jsi šikovná! :)
Nádherná dech beroucí legenda, opravdu. Strašně se mi to líbilo, ale ten konec mě strašně rozesmutnil.. Ale i takové konce jsou někdy lepší, než happy endy. To vyznělo divně, že? :D

2 Kačíí Kačíí | Web | 2. dubna 2016 v 14:26 | Reagovat

Moc krásně a dojemně napsané:)
taková menší hezká pohádka která vykouzlí na tváři úsměv:)
musím uznat, že se ti tahle hodně povedla:)
k pribehu nemam co vytknout, jen bych zmenila barevnost pisma, nejde se to moc na tom tmavem pozadi cist .

3 Miti Miti | E-mail | Web | 6. dubna 2016 v 9:49 | Reagovat

[1]: přesně! Vždycky jsem totálně vyklepaná, jak budou reagovat a pak mě ignorujou...vážně? -.-
Jéj, děkuju moc :3
Za normálních okolností bych happy end asi napsala, ale tentokrát se mi toohle zdálo lepší, i když smutné, tk je pravda, ale prostě moc děkuji :33

[2]: jé, moc děkuju, jsem ráda, že se to líbí :) :3
To věřím, ale já to nejdřív psala do dokumentů na Googlu a pak to jen předala na blog a nevím, jak je možné, že to bylo černé. Každopádně, barvu jsem změnila, vůbec vas obdivuju, že jste to přečetli s touhle blbou barvou k tomuhle pozadí :O :)

4 Kikča Kikča | E-mail | Web | 3. května 2016 v 18:47 | Reagovat

Je to krásně napsané a ten obrázek je taky hezký :) Ale souhlasím s kačíí, už dřívě jsem si toho všimla i když já se svým písmem nemám co mluvit že? :D
Tak pohádka se ti prostě povedla teda ten příběh a tečka! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama