Den plný vzteku, dětí, plavání, seznamování, zábavy, piva a NĚČEHO

5. srpna 2016 v 3:11 | Miti |  My diary
Ahoj, včerejšek byl opravdu podivuhudný, zvláštní, trapný, zábavný a dlouhý den plný věcí, bez kterých bych přežila, avšak, co se stalo, stalo se.
Holky mi vlezly do sprchy. Domů sem se dostala ve 2 ráno. Málem jsem podpálila dům. Zažila jsem největší trapas na písáku, při kterém bych se mohla přihlásit na Olympijádu ve vytrvalostním plavání. A potkala muže, který mi možná změnil život!
Ano, přesně to se může stát během jednoho jediného dne!

Půjdu chronologicky. Ráno vstanu...no dobře, spíš dopoledne se vyhrabu z postele. Projdu kuchyní, kde se nasnídám a pozdravím nevlastního tátu, který pracuje už od 6 od rána. Po nějaké chvíli se probudí i máma, ale to se s ní v kuchyni střídám a kráčím do koupelny. Už z venku slyším, jak mamka odpovídá holčičká, se kterýma si tu hraju, že za nimi přijdu, až budu moct. Pouštím si vodu a užívám si sprchu, když najednou uslyším smch. Otočím se a oonem, které vede na zahradu vidím běžet právě ty malé dívky a dveře do koupelny jsou otevřené. No kdo by se nerozčíliol? Ihned jsem vylezla a rázným krokem došla do kuchyně a začala řvát, že mi holky zase vlezly do sprchy. Už jednou se to stalo a dost mě to rozzlobilo, a teď znovu? Jako vážně?
Máma se mi směje. A nevlastní táta mi rázně vysvětluje, ať jsem ztcha, neboť právě hovoří se zákazníkem a já jsem slyšet až na Slovensku. No výborně, mně někdo vleze do sprchy a jim je to ještě pro smích. Rychle se tedy obléknu, jelikož doposavaď jsem na sobě měla jen ručník a hned, jako otevřu dveře od pokoje, užřím dívky jak opět vcházejí do našeho domu. Zeptám see jich tedy, jestli byly v koupelně. No světe div se! Začaty se potutleně smát a řekly, že se jen podívaly. Mě je jedno, co dělaly, ale proč v koupelně, kde jsem se sprchovala?! Tohle 100% nastartuje úspěšný den!

Ještě před obědem jsem začala kreslit mapu k pokladu. Pro vysvětlení situace, 6.8. budu s kamarádkou pořádat takový dětský program v naší vesnici, jelikož bude takováá akcička - bude se opékat vepřová kýta. No a v tom programu je i hledání pokladu, ke kterému potřebuju dodělat mapy. Vzhledem k tomu, jaký jsem detailista, snažila jsem se, aby ta maa vypadal co nejautentičtěji, takže jsem se rozhodla ji opálit. Použila jsem podpalovač z kuchyně, co se používá na sporák. (Ne, nemáme na chalupě elektrický sporák.) Použila jsem to, jelikož zapalovačů se bojím a sirky by mi špatně posloužily. Jenže, šla jsem na žahradu, trochu do kouta. Když mamka přinesla polévku, bála se, že jí podpálím kytky, tak mi to radši sebrala. No...stejně budu zítra pokračovat, ale už to snad dopadne lépe. Problém totiž je, že to nějakou dobu nic nedělá a najednou se ten oheň rozhoří a blbě se sfoukává. No nevadí, zatím jsme hasičák nepoužili, ale věřím, že to brzy přijde :D

Po obědě jsme jen já a mamka vyrazily se koupat. Už po cestě mi bylo trochu blbě, ae to mi bylo i před týdnem, tak jsem to nijak neřešila. Ehm...když jsem se začala na písáku převlékat, zjistila jsem menší problém a to, že jaksi do vždy nemůžu. Nějak jsem s tím nepočítala, což byl vcelku problém, a tak mi mamka řekla, ať jdu do vody a že ona zavolá sestře, ať mi přiveze "první pomoc". Ségra jí to nebrala, takže mamka musela sjet do vedlejšího města, aby mi nakoupila še potřebné a já celou tu dobu plaval. Myslím, že jsem ten písák přeplvala tam a zpátky minimálně dvakrát (je docela veliký). Myslela jsem, že umřu. Do toho mě šíeně bolelo břicho a ještě jsem byla krátce po jídle. Zkrátka, opravdu výhra. Nakonec mamka přijela se vším potřebným, já zaplula do ToiToiky a bylo to v pohodě. Do konce pobytu na písáku jsem si četla v šatech u občerstvení. K mému štěstí jsem měla tmavě červené šaty a jsem za to vděčná. Díky však tomuto trapasu jsem přečetla kus Dekamronu, kterého čtu za povinnou četbu. A díky tomu jsem se poznala s jedním oprvdu obdivuhodným mužem.

Tu si takhle sedím u občerstvení, už po několikáté. Rodiče, s nimiž jsem si tu dávala hranolky už odešli se vykoupat a já tu opět zůstala sama s Boccacciem. Najednou kolem jde muž. Hubený, poměrně vysoký s tmavě hnědýma očima, věku stedního. Ptá se, zda-li si může přisednout. Samozřejmě, že může. Je mi jedno, zda sedím u stolu sama či ne, hleděla jsem si své knihy a muž zase svého mobilu. Za mnou se ozve:"Hamburger se sýrem!" a muž se zvedá. Když usedne s jídlem v ruce, popřeju mu dobré chui, neboť pokaždé, když jsem jedla já, též mi každý, s kým jsem seděla popřál. Pán se mile usmál, překvapen tímto přáním, avšak já se otočila zpět ke své knize. Po chvíli se ptá, co to čtu. Já, že Dekameron, on prví, že se o tom pouze učili a že ví, že to je kniha k maturitě. Zabředme tedy v rozhovor o dekameronu, který se přemísí v knihy další. Bavíme se o filmech, jež nás něčím zaujaly. Najednou, vůbec nevím, jak jsem k tomu došli, jsme se začali bavit o víře, nikoli církevní, nýbrž víře v sebe samu. Mluvíme o tom, co vše může být kolem nás, o šestém smyslu, který možná někteří lidé mají ajiní ne. Navzájm se posloucháme se zájmem, nikoli zdvořilým, ale s opravdovým, upřímným zájmem o názor druhého, jaký jsem dlouho při rozhovoru s druhým člověkem nezažila. Že by někdo mé myšlenky, názory a slova skutečně poslouchal a respektoval. Přešli jsme i k energii. Energii, jíž je možno oddělit od těla fyzického. Dostali jsme se k meditaci. Ke konci jsme se na chvíl vrátili k filmům. Doporučila jsem mu film Joy. Líbí se mi totiž, že tam je vidět, že jeden siný člověk může něco změnit, když věří sám sobě a svým činům. Jak i přesto, že ta žena ve filmu všechno ztratila, lid ji vyslechl a to tu jde. Nejde jen o tu víru, ale i o to, aby se lidé poslouchali a vyslyšeli názor druhého. V tu chvíli však na mě rodiče zmávali a já se musela vrátit, prootže jsme odcházeli. Muž mi řekl, že konečně asi pochopil, proč jsme se dneska setkali a že mi děkuje. Byla jsem tak ochromená překapením, že jsem se zmohla jen na ubohé:"Naschledanou", ale ten muž ve mě zanechal něco. Co to je já nevím.
Když jsem se vrátila, nevlastní táta- který mezi tím přijel - se mě ptal, co to je za mého "nabouchávače" a jestli mi nedělal nějaké návrhy. To ne, ale ještě stále na to musím myslet. Není to zamilovanost, je to něco, co nedokážu popsat. Jako v těch filmech, kde se z ničeho nic objeví postava, která Vám poradí a pak zmizí. Nečekám, že toho muže ještě někdy potkám a asi by to nebylo ono, kdybych ho potkala znovu, ale bylo to něco tak nepopsatelného. Jakási energie, možná ta, o které jsme se bavili, možná jiná, ale rozhodně vím, že se tím chci ještě zabývat.

Večer jsem rovnou šla do "hospody", kde mám něco jako brigádu. Ten den to bylo v pohodě, ale jak lidé odcházeli, zbyli tam už jen dva muži, jedna žena a já. Všechny znám, jelikož jsme na vesnici, ale jména by Vám byla stejnak k ničemu. Každopádnně se ožrali. Jden mi stále dokola opakoval, že jsem sluníčko zlatíčko, květinka a já nevím co všechno. Že jsem prý strašně zkrásněla, že mám krásný oči a dalš s*ačky, co kecají opilí chlapi. Jeden, ten, co mi stále skládal komplimenty jezdí s kamionem a ptal se mě, jestli bych s ním někdy nejela na týden. Že bych s ním mohla, až by jel zase do Benátek, do Milána, do Anglie, do Španělska, kam bych chtěla. No nezní to lákavě? Nabídka to je bezvadná. Je to děda mého kamaráda, tkže ho znám vcelku odmalička, ale máma by mě nepustila, to vím moc dobře. Slíbil mi tedy něco jiného a to, že mi z Rakouska něco přiveze, že o bude překvapení a do konce prázdnin, že to tu mám. Nevím, jestli si to ješt zítra bude pamatovat, ale byla bych ráda, kdyby si to pamatoval.
Seděli jsme tam, povídalii si. Jediný smutný bylo, že já jsem nekuřák a nepiju a kolem mě tři silní kuřáci, kterým jsem točila pivo. Alespoň jsem s s nimi popovídala. I když jsem se domů dostala ve 2 ráno...a jak tak koukám, tenhle článek píšu už hodinu, Hah.

Loučím se tedy, jelikož mám vybitou baterii na notebooku a ráda bych tento článek vydala. Dofám, že těm, co ho dočetli až sem se líbil a že si zase něco přečtete :)
Opravy nechám na zítra, tak snad jsem tam nenasekala nějak moc chyb, jelikož koukám jen na klávesnici, osvětlenou světlem z monitoru a nekontroluju si to.
Mějte se tedy a dobrou noc!
Miti
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taychi Taychi | E-mail | Web | 5. srpna 2016 v 13:08 | Reagovat

I když jsem většinou začtená, zaposlouchaná (nebo obojí, nebo spím při cestování, ráda se podívám okolo a často se na někoho i usměju nebo se on usměje nade mnou. Neznám větší pocit motýlů v břiše, než když se na mě usměje hezký muž! (A tím myslím klidně o deset let starší, proč ne... vyspělejší pohled je hrozně cool :D)

2 Miti Miti | E-mail | Web | 5. srpna 2016 v 13:23 | Reagovat

[1]: Přesně, miluju ten pocit, protože vím, že i když je člověk smutný, tak jeden úsměv i od cizího člověka potěší a dokáže zlepšit den. Lidé to moc nedělají, protože jim to přijde divné a nevěří tomu. (Moji rodiče si zas vždycky myslí, že s těmi prodavači flirtuju a to se jen směju -.-) Prostě je krásné zlepšit den někomu kolem sebe, i když je to neznámý člověk. Myslím, že i "blbým" úsměvem může člověk ledacos dokázat. Ale to by bylo nejspíš na delší povídání :)

3 Taychi Taychi | E-mail | Web | 5. srpna 2016 v 14:54 | Reagovat

[2]: Jestli chceš, můžeš si mě najít na fb nebo na skypu když vyhledáš taychimono

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama